V poslední době můžeme sledovat, že se v odborovém prostředí něco děje. Jde o řadu indicií, které ukazují, že vody odborového prostředí se pomalu začínají čeřit. Netřeba připomínat například nedávnou neúspěšnou snahu zbavit se předsedy největšího odborového uskupení či vznik jakési neformální odborové aliance mající ambici převzít iniciativu a vítr z plachet oné největší odborové centrály, či podivnou loňskou demonstraci (spíše exhibici) před Úřadem vlády, která nepřinesla vlastně nic.
Zde se naplno ukazují největší problémy odborů u nás. Osobní ambice některých funkcionářů, touha po moci a vlivu a fatální odborová nejednota, vnitřní rozbroje a s tím spojená nulová akceschopnost. Tohle všechno dlouhodobě činnost odborů sráží na kolena a pomáhá politikům v jejich krocích vedoucí k udržování stavu, kdy je naše zem v mnohém pouze montovnou a místem s levnou pracovní silou, se kterou si zaměstnavatelé mohou leckdy nakládat jak chtějí.
Současná vláda si tak může spokojeně prosazovat co chce, aniž by se musela bát nějakých razantních reakcí či protestů v ulicích. Včerejší rozhovor s Janem Skopečkem (OSD) v pořadu Ptám se já, na Seznam zprávy to pouze dokazuje. Při otázkách redaktorky na téma případného poslaneckého návrhu na výpověď bez udání důvodů a důchodovou reformu a ohlášenému protestu proti tomu pan místopředseda Sněmovny reagoval slovy: "Musím si trošku povzdechnout, že kdyby bylo na odborářích, tak v téhle zemi neuděláme vůbec nic, protože nejsou schopni vnímat realitu ... ... naštěstí naše odboráře máme v tomhle tom smyslu, jejich síla je trošičku někde jinde než třeba ve Francii anebo jiných zemích, tak věřím, že to ta vláda ustojí."
Jinak řečeno, protože jsou odbory slabé, uděláme si to jak budeme chtít. A upřímně řečeno, můžeme si za to sami. Nejen tím, co jsme uvedli výše, ale i tím, že nejsme schopni "překročit svá ega" a jsme líní navázat spolupráci s dalšími odborovými uskupeními. Sociální dialog na krajské i vládní úrovni je dnes veden pouze s největší odborovou centrálou, která má na něj zřejmě monopol. Nikdo už neřeší, že zastupují pouze menší část všech odborářů v této zemi. A je to naše vina. Tuhle situaci jsme si způsobili sami.
Proto je dnes nebytné, aby se odbory konečně začaly spojovat, koordinovat svoji činnost a být jednotné, to je jediná cesta, jak čelit všem aktuálním i budoucím atakům na sociální jistoty, pracovní právo i postavení zaměstnanců a jejich odměňování. Je to i jediná cesta jak do budoucna přežít. Jsme na rozcestí, tak kterým směrem se vydáme?
