Před týdnem vláda představila svůj plán, na vytvoření automatu na pravidelný růst minimální mzdy tak, aby byla zakotvena na stanovené úrovni (47%) průměrného výdělku.
Na první pohled to vypadá dobře a logicky. Na ten druhý už to tak dobře nevypadá. Problém je nejen ve stavení každoročního koeficientu, ale i v odhadování vývoje mezd pro další období. Konec konců, toto kritizují i zaměstnavatelé. Nejde totiž o pevný automat, ale o rovnici o několika neznámých.
Co je ale mnohem horší je, že má být tento automatický valorizační systém vykoupen zrušením nejnižších úrovní zaručených mezd. Tedy minimálních mezd stanovených pro jednotlivé skupiny prací. To je naprosto nepřijatelné. Všichni zaměstnanci odměňováni mzdou, se tak ocitnou na stejné úrovni a se stejnou základní nejnižší mzdou.
A opět jsme zaznamenali argumentaci ze strany vlády, že zaměstnavatelům toto způsobuje nadměrnou administrativní zátěž a obtěžuje je to. Zde je potřeba uvést, že žádná administrativa (v minimálním rozsahu se týká pouze těch zaměstnavatelů, kteří své zaměstnance odměňují pod hranicí nejnižší úrovně mezd a musí jim mzdy doplácet) s tímto spojena není. Je to smyšlený argument. V této souvislosti je ale legitimní otázka, jestli tady chceme takové zaměstnavatele, kteří nejsou schopni svým zaměstnancům poskytnout takovou mzdu, aby ji nyní museli dorovnávat do zaručené mzdy a jestli chceme podporovat zaměstnavatele, kteří produkují žadatele o různé příspěvky od státu, aby vůbec mohli důstojně žít.
Podporujeme to, aby minimální mzda co nejdříve dosáhla úrovně 50 procent průměrné mzdy a současně odmítáme návrh na zrušení nejnižších úrovní minimální mzdy.
(SNO)
