DO POMOCI UKRAJINĚ SE ZAPOJUJÍ I ČLENOVÉ NAŠEHO SVAZU

Válka na Ukrajině jistě nenechává nikoho klidným a mnoho lidí přemýšlí jak nejlépe pomoci občanům Ukrajiny, kteří čelí bezprecedentní agresi ze strany Ruska. Nejinak je to i mezi našimi členy, kteří se různými formami zapojují do pomoci Ukrajině.
Přinášíme osobní zkušenosti jedné členky našeho svazu, Karly V. z Opavy, která v uplynulých dnech vyrazila přímo na polsko-ukrajinskou hranici u obce Budomierz.

Jak se přihodilo, že jsi se osobně zapojila do pomoci?
"Vlastně to vzniklo shodou několika náhodných okolností. Manžel před nedávnem půjčil naši dodávku rodinnému známému, který pracuje u záchranných složek v Ostravě. Před pár dny zavolal, že by potřebovali odvézt materiál ze sbírky pro UA z Klimkovic a shánějí lidmi s dodávkami a kolotoč začal. Poprvé jel manžel sám s dalšími třemi vozy naplněnými pytli s oblečením, generátorem na elektřinu, bednami s medikamenty apod.
Kuriozitou bylo, že v jednom z těch aut spolu jeli Bělorus a Ukrajinec a oba se stejným cílem – s pomocí. Cílem byl malý hraniční přechod v Polsku. Na cestu zpět se místa v autech zaplnila uprchlíky, kteří pak v česku pokračovali dál. Manžel sám přivezl dvě Ukrajinky – matku s dcerou, které pak dál pokračovaly vlakem do Prahy. Vzhledem k tomu, že přijel naprosto vyčerpaný, dohodli jsme se, že na příští akci musí jet ještě s druhým řidičem. No a tady jsem se zapojila i já."

Jak to celé probíhalo a co bylo vašim úkolem?
"Tentokrát jsme vypravili dvě dodávky, minibus a osobní auto s vozíkem. Všichni to byli dobrovolní hasiči z Ostravy, Starých Heřminov, Petřkovic a Malých Hoštic. Pod záštitou neziskových organizací Člověk v tísni a Moment o.p.s., který poskytl nejen finanční prostředky pro zajištění celého konvoje a nákupu paliva, ale také naplnil vozy materiálem, včetně naší dodávky plné prázdných sudů na pohonné hmoty. Tohle byl náš úkol. Sehnat u Polsko-Ukrajinských hranic co nejvíce nafty a benzínu a předat je ukrajinských kolegům dobrovolníkům, kteří ji předali do patřičných rukou. Na čerpacích stanicích v Polsku ale zavedli maximální odběr pohonných hmot na auto – 25 litrů. A my měli v autě sudy a kanystry na bezmála 2500 litrů. V té chvíli se ukázala síla solidarity a kolegiality – čistou náhodou se objevili místní polští dobrovolní hasiči „Straž“ a doprovázeli nás po několika dalších pumpách, abychom mohli sudy alespoň z části naplnit, protože místní záchranné složky měly čerpání „bez limitu“ nebo max. 500 litrů benzínu a 500 litrů nafty. Nakoupili jsme, co se dalo a jeli na předávku."

Jak předávka probíhala?
"Ve zkratce – pod rouškou tmy a přivřených očí celníků, převalit sudy z auta do auta. Nevím, jestli byla nervozita větší z této (jak nazval manžel) „partyzánštiny“ nebo z pohledu na cigaretu v ústech ještě nervóznějšího celníka.
Po předání veškerého dovezeného materiálu jsme se hasiči rozdělili. Oni nabrali do aut uprchlíky a vyrazili zpět do Čech a my s manželem jsme zůstali s úkolem, že budeme dál shánět naftu."

To jste tam tedy zůstali i další dny?
"Ano. Naši noví kamarádi ze Straže pro nás našli dvě volné matrace v jednom ze stanů (hledat nocleh ve tři ráno a v okolí bylo beznadějné). Složili jsme hlavy alespoň na několik hodin (přesněji na dvě) mezi matkami s dětmi. Oba jsme z toho ale měli špatný pocit, že někomu zabíráme místo. Když jsme do vyhřátého stanu vešli (v noci klesla teplota na -5 C) a rozhlédli se po našem koutku, jedna z matek na nás mávla, že vedle ní je místo. Měla jsem v tu chvíli nepopsatelný pocit, když vidíte člověka, který byl násilím donucen utéct z vlastního domova, aby ochránil sebe a své děti, a ještě má sílu a soucit s někým cizím.
Ráno ve stanu bylo ještě zvláštnější než noc. Pohled na děti, pro které prostě začal nový den a jsou plné síly, jejich mámy či prarodiče, kteří odpočatě nevypadají a nesjpíš ještě dlouho nebudou. A do toho nová várka těch, kteří celou noc (ne-li déle) čekali, než se dostanou přes hranice a budou se moct schoulit na chvíli do tepla, než se jim podaří sehnat odvoz. Nás čekal ale další den shánění nafty, tak jsme co nejrychleji posbírali své dva cestovní polštářky a deky a honem pryč – uvolnit místo více potřebným."

Jak probíhalo další shánění nafty?
"Při pohledu na panely u několika čerpacích stanic, že nafta není, nás ale braly obavy. Na jedné z nich jsme si dali kávu a opět náhoda chtěla, že jsme potkali jeden sympatický pár mladých německých žurnalistů, pracujících pro německý portál FOCUS.de, kteří cestovali od jednoho polského přechodu k druhému a sbírali informace.
Naštěstí jsem si vzala člověka, který se nebojí vzít za kliky dveří a ptát se. V další vesnici oslovil přímo na stanici hasiče, vysvětlil oč jde a ti mu nabídli alespoň 200 l své nafty a dali kontakt na ubytování. Starší pár vlastnící penzion byl více než přívětivý, dokonce nám udělali i skvělé jídlo a my mohli pokračovat dál v partyzánské akci. Je skvělé, že se lidé dokáží spojit, a i přes nařízení a tabulky podat pomocnou ruku. Takový byl třeba pár chlapů obsluhujících jednu z dalších benzinek a ti i přes limity prostě pustili „pistolí“ a naplnili nám všechny zbylé sudy.
Večerní předávka se nesla v podobném duchu jako první (akorát nás tentokrát nedoprovázely majáky, pro hladší průjezd do mezi celního prostoru). V takových situacích má tabulka s nápisem HUMANITÁRNÍ POMOC, ve více jazycích neskutečnou hodnotu."

Kolik jste tedy celkem předali pohonných hmot?
"Celkově se nám tak podařilo předat 3000 litrů nafty a 700 litrů benzínu. A podle slov našich kolegů ukrajinských partyzánů, je každá kapka důležitá."

Jaké pocity jsi tam z celé té situace měla?
"Pocity beznaděje, když vidíte stovky lidí před hranicemi.
Pocit naděje, když vidíte děti s matkami, jak nasedají do aut a autobusů a míří do bezpečí.
Pocit smutku, když po cestě vidíte zablácená, zaprášená vozidla s Ukrajinskými SPZ, které řídí z 99% ženy a ujíždějí s dětmi daleko od domovů a svých milovaných.
Ptáte se pak sami sebe – proč to všechno musí být? Proč se někdo uchýlí k takovým zvěrstvům, že vyhání lidi z domovů a ještě jim bez skrupulí střílí tzv. do zad.
Tady se není nad čím rozmýšlet – může-li člověk pomoci, ať pomůže."

Děkujeme Káje V. za pomoc i za rozhovor.
(SNO)