DEKOLONIZACE A DNEŠEK
V předposledním květnovém týdnu si připomínáme osudy lidí, kteří na územích kontrolovaných koloniálními velmocemi jako byla Velká Británie, Francie, Španělsko, Portugalsko, Německo, Nizozemí, Belgie Itálie a Japonsko a několika dalších, méně významných. Mohlo k nim patřit i Československo, pro které však epizoda s Togem skončila neúspěchem.
Kolonizace je v lidských dějinách vždy spojena s expanzí na území jiného národa, jeho záborem a jeho postupnou, násilnou i nenásilnou, asimilací. Stovky let byla považována na legitimní nástroj hospodářského rozvoje i jakési právo silnějšího, které bylo prezentováno jako vývoz civilizace mezi barbary.
Teprve světový vývoj po 2. světové válce přinesl mohutný rozvoj dekolonizace, a to především v afrických zemích. Nejednalo se však o první vlnu rozpadu koloniálních panství, například v amerických zemích tento proces probíhal na přelomu 18. a 19. století. Afrika si však na svou nezávislost musela počkat dalších téměř dvě stě let. Ve dnech 23. – 25. května 1963 se v etiopské Addis Abebě konala konference nezávislých zemí Afriky, z jejíhož popudu vznikla Organizace africké jednoty (OAJ) a 25. květen se stal Dnem africké svobody.
Nástupkyní OAJ se stala Africká unie, ale problémy, se kterými se potýká, se příliš neliší od doby, kdy se signatáři dohody shodli na nutnosti budování solidarity, prohloubení spolupráce a obraně suverenity a nezávislosti. Vinou rozdílných lokálních i nadnárodních zájmů se některé, kdysi slibně se rozvíjející státy, zhroutily, další žijí navenek jako samostatné státy, ale ve skutečnosti v područí cizích zájmů a kapitálu. Korupce, klientelismus, zhoršující se klimatické a katastrofální životní podmínky vzbuzují v lidech oprávněnou touhu po lepším životě.
Přirozenou reakcí světového společenství by měla být společná snaha o zajištění základních životních potřeb, míru a bezpečnosti, a to bez ohledu na zisk. V krátkodobém horizontu se vydrancování chudých zemí jeví jako výnosné, ale takový postoj je velmi krátkozraký. Ve starých kulturách se, v mnoha obměnách, objevuje myšlenka, že není správné dát hladovějícímu rybu, ale je správné naučit ho lovit.
Můžeme tedy říci, že není správné vytvořit si ze zemí třetího světa odbytiště a levný rezervoár zdrojů, ale je správné naučit je s těmito zdroji zacházet, využívat pro svůj vlastní rozvoj a především o nich suverénně rozhodovat bez tlaku nadnárodních sil.
(SNO)